Výstavba opevnění

Na následující stránce je popsána výstavba opevnění z let 1935-38

  

   Součástí příprav Československa proti agresi fašistického Německa se stala ve druhé polovině třicátých let výstavba pohraničního opevnění. Tato koncepce zabezpečení republiky vycházela z dobových především francouzských názorů, že nejlepším zajištěním státních hranic je výstavba mohutného stálého opevnění, které zastaví útočníka, umožní provést mobilizaci a přejít do rozhodného protiútoku. Výstavbou pohraničního opevnění se politické vedení státu snažilo také změnit nepříznivý poměr sil mezi Německem a Československem.

   Koncepce výstavby opevnění byla součástí celkového plánu na obranu republiky, v němž se počítalo především s pomocí spojenecké Francie a podporou jiných zemí západu. V dokumentech se uvádělo, že je třeba: ,,.. na počátku válečných operací zaujmout strategickou obranu k tomu cíly, aby vázáním co největšího počtu nepřátelských sil a prostředků československá armáda získala pro spojence potřebný čas, ...udržet si tím možnost zapojit se později protiofenzívou k postupu spojeneckých armád na pevném předpokladu, že tyto armády budou proti Německu postupovat ofenzivně hned od počátku válečného konfliktu´´.

   Koncepce zabezpečení republiky soustavou stálého opevnění narážela ale na nesouhlas některých skupin velení armády a velitelského sboru, které teoreticky prosazovaly motorizaci a mechanizaci vojsk včetně výstavby silných tankových svazků. Názory této části československých vojenských teoretiků výstižně vyjádřil v červenci 1935 v Hlasu národní obrany štábní kapitán J. Tesařík: ,,Budoucí válka bude válkou pohybu, svědčí o tom všeobecné i tajné motorizování... Nic nám nepomohou moderní, časem zvětralé pohraniční mrtvé pevnosti proti pohyblivým tvrzím z ocele, které si vynutí průchod přes nehybné pevnosti...´´

   O výstavbě československého stálého opevnění bylo definitivně rozhodnuto na podzim1934 a souhrnný program opevňovacích prací projednala NROS a schválila vláda v červnu 1936. Celková koncepce vycházela z francouzských názorů, především ze zkušeností získaných při výstavbě Maginotovy linie. Při koncipování plánů výstavby opevnění vycházel hlavní štáb také z názorů německého teoretika Ewalda Banseho, které formuloval takto: v budoucích letech rozhodne současný útok německých vojsk na Moravu z Horního Slezska a Dolního Rakouska, kterým budou vojenské síly Československé republiky rozděleny a snadno poraženy. Protože jižní Morava byla chráněna neutralitou   Rakouska - jak se později ukázalo snadno narušitelnou - byl z hlediska obrany Československa nejnebezpečnější prostor vymezený městy Opava - Olomouc - Kladsko.Proto bylo také rozhodnuto položit těžiště opevňovacích prací do tohoto prostoru, který měl podle představ hlavního štábu pro obranu Československa klíčový význam. Ostatní směry měly být chráněny pouze několika liniemi lehkého opevnění vyztuženého na nebezpečných úsecích těžkými objekty, případně tvrzemi.

   Přestože rozhodnutí o výstavbě opevnění bylo přijato na podzim 1934 a na počátku následujícího roku byly také zahájeny první práce, ucelená koncepce výstavby opevnění včetně komplexního plánu, vyřešení základních teoretických otázek, konkrétního programu prací i předpokládaných finančních nákladů vznikla až na počátku listopadu 1937. Jejím autorem byl generál Karel Husárek, v letech 1935-1938 ředitel opevňovacích prací při hlavní štábu.

   Výstavba opevnění byla podle jeho názoru limitována čtyřmi základními momenty: celkovými výdaji 10 miliard Kč, předsunutím těžkého opevnění před lehké (což byl rozdíl proti všem ostatním dobovým soustavám lineárního stálého opevnění), zhuštění palebné přehrady pásem pěchotních zbraní pásem lehkých objektů na rozhodujících směrech a výstavbou druhého obranného postavení v nejdůležitějších prostorech.

   Celé území republiky rozdělil generál Husárek do čtyř bojišť (dobově válčišť). Rozhodující význam  pro obranu republiky mělo severní bojiště Labe - Odra - Jablunkov o celkové délce 335km, které mělo zachytit úder nepřítele ze severu a nedovolit mu proniknout do středních Čech a Moravy. Proto byl na severní bojiště položen hlavní důraz ve stavebních pracích. Celkem zde mělo být vybudováno 14 tvrzí, 212 těžkých objektů a 3384 lehkých objektů. Západní bojiště (západně od řek Labe a Vltavy) mělo být chráněno třemi postaveními lehkého opevnění (včetně ,,pražské čáry´´) o celkovém počtu 1821 objektů a 216 izolovanými těžkými objekty na hlavních směrech v Krušných horách, Českém lese a na Šumavě. Úkolem tohoto úseku bylo usnadnit ústupový boj a mobilizaci. Jižní bojiště (jižní Čechy a jižní Morava) mělo být zabezpečeno pouze objekty lehkého opevnění v celkovém rozsahu 658 objektů a jeho úkolem bylo - vzhledem k předpokládané neutralitě Rakouska - zabezpečit mobilizaci. Stejný úkol, rozšířený navíc o obranu proti Maďarsku, mělo Slovenské bojiště, kde měly být vybudovány na hlavních směrech těžké objekty (tzv. bratislavská předmostí, předmostí u komárenských mostů a postavení na dolním Ipľu - 39 nových a 8 modernizovaných starších těžkých objektů). Ostatní směry měli být chráněny liniemi lehkého opevnění až po prostor Košic o celkovém počtu 687 objektů. Celkem mělo být vybudováno 1276 objektů těžkého a 15463 objektů lehkého opevnění.

   První rozhodující etapa výstavby opevnění měla být ukončena v roce 1942. Celkové ukončení výstavby opevnění bylo plánováno až na rok 1946, kdy měly být vybudovány tzv. vnitrozemské příčky z objektů lehkého opevnění, dělící území republiky na tři části schopné samostatné obrany (Čechy, Morava a Slovensko), a opevnění proti Polsku, složené z 94 těžkých a 570 lehkých objektů.

   S celkovou koncepcí a programem výstavby opevnění mělo ministerstvo národní obrany dosti značné potíže. Mnohem rychleji proběhla jeho právní kodifikace. Již 25. března 1935 byl vydán ,,Zákon o vyvlastnění k účelům obrany státu´´, který zabezpečoval snadné získání pozemků určených pro výstavbu opevnění. ,,Zákon o obraně státu´´ z 13.května 1936 dále zvyšoval možnosti vojenské správy při vyvlastňování nemovitostí, uzavření některých oblastí pro vstup nepovolaných osob, zrušení dozoru veřejných institucí nad stavbami v pohraničním pásu, zvýšení pravomoci vojenské správy nad silnicemi a dalšími komunikacemi apod.

   K finančnímu zabezpečení výstavby stálého opevnění vypsala Hodžova vláda 29. května 1936 za velmi výhodných podmínek pro věřitele (3% a 4,5% dluhopisy s osvobozením od všech daní) půjčku obrany státu, která do září 1938 vynesla více než 555 milionů Kč. Výnos půjčky byl důležitou součástí položky ,,J´´ zvláštního úvěru, z něhož byla spolu s fondem pro věcné potřeby národní obrany financována výstavba opevnění. Část prostředků byla získána také dary od jednotlivců i různých spolků, sdružení, organizací apod.

   Řídící orgány pro výstavbu československého stálého opevnění byly zřízeny 20.března 1935 na základě rozkazu ministra národní obrany ,,O nové organizaci opevňovacích prací´´. Nejvyšším orgánem se stala Rada pro opevňování v čele s náčelníkem hlavního štábu armádním generálem K. Husárkem. Toto ředitelství tvořilo samostatnou složku hlavního štábu, která se skládala ze skupin: takticko-organizační, technické, studijní a konstrukční a ze stavebně administrativní podskupiny. V lednu 1936 byly skupiny takticko-organizační a technická rozčleněny na úžeji specializované podskupiny. Práce v jednotlivých úsecích výstavby těžkého opevnění řídila ženijní skupinová prostřednictvím zadávacích velitelství, jimž byly podřízeny vojenské stavební dozory na jednotlivých stavbách. Výstavbu lehkých opevnění řídila velitelstvích armádních sborů prostřednictvím územně příslušných velitelství divizí podle pokynů ŘOP.

   První objekty československého pohraničního opevnění, v podstatě pokusné stavby lehkého opevnění, byly vybudovány v létě 1935 v okolí Králík a byly přesnými kopiemi objektů Maginotovy linie, které poznali naši důstojníci při své návštěvě Francie v srpnu 1934 a na přelomu dubna a května 1935. Od počátku roku 1935 do října 1936 působili v hlavním štábu v Praze francouzští, kteří ve své plánu počítali s celkovou délkou výstavby opevnění v době 5 let a s celkovými náklady 1 miliarda Kč.

   S vlastní výstavbou bylo započato koncem ledna 1936 u zemských vojenských velitelství Praha a Brno. Prvními objekty byly ,,lehké objekty vz. 36´´. Byly to kopie staveb, které připravili francouzští ženijní odborníci již před rokem 1928, takže v roce 1936 byly již zastaralé. Těchto objektů bylo postaveno asi 1000 a byly umístěny v těsné blízkosti státních hranic.

   Od počátku roku 1937 byl budován nový typ vz. 37 (tzv. řopík), který se stal charakteristickým pro celé pohraničí, od jižních Čech přes Plzeň, Krušné hory, Opavsko, jižní Moravu, jižní Slovensko až po Podkarpatskou Rus. Byl připraven československými a měl na svou dobu velmi dobrou úroveň. Opevnění vz. 37 byla budována v souvislých liniích, většinou ve dvou případně ve třech sledech. Objekty měli několik stavebních variant a většinou byly uzpůsobeny k vedení bočních paleb. Čelní stěna byla schopna odolat palbě 10,5 cm děla. Cena jednoho objektu se pohybovala okolo 60000 Kč. Posádku řopíku tvořily dvě dvojice kulometníků vyzbrojené lehkými popřípadě těžkými kulomety. Objektů vz. 37 bylo celkem vybudováno 5832.

   V letech 1935 - 1937 byla zahájena výstavba těžkého opevnění na nejohroženějších směrech: severní Morava, okolí Náchoda, Orlické hory a okolí Bratislavy a Komárna. Jestliže linie lehkého opevnění měla za úkol zadržet nepřítele do doby, než dojde k protiútoku polní armády, potom úkolem těžkého opevnění byla samostatná obrana bez přispění polní armády. Předpokládalo se že nepřítel nebude schopen tuto linii prorazit.

   Základní stavbou těžkého opevnění byl srub, mohutný železobetonový objekt s rozsáhlými podzemními prostory. Měl dvě varianty: pěchotní srub (jednostranný, oboustranný a samostatný) a dělostřelecký srub. Oba druhy srubů vytvářely buď tvrze (pevnosti spojené soustavou podzemních chodeb a prostorů -tzv. objekty tvrzové), nebo byly vybudovány izolovaně (objekty mezilehlé či izolované) u důležitých komunikací, přechodů vodních toků apod. (2-4 sruby bez vzájemného spojení).

  

   Nejtypičtější a nejrozšířenější stavbou těžkého opevnění byl pěchotní srub, který měl silné stěny i stropy schopné odolat palbě prakticky všech dobových zbraní. Nad povrchem srubu vyčnívaly 3-4 pancéřové zvony sloužící k pozorování či 2-4 pancéřové kopule, které sloužily k pozorování protivníka a k řízení paleb; většina zvonů a kopulí měla také vlastní zbraně. Hlavní částí srubu bylo horní patro - střelecká místnost s pěchotními a protitamkovými zbraněmi; podzemní patro ukrývalo prostory pro zásoby munice, ubikace, sklady proviantu a technická zařízení. Každý srub měl také svou vlastní studnu. Posádku pěchotního srubu tvořilo 15-35 mužů, dělostřeleckého až 75 mužů. Celkově se podařilo dokončit 227 samostatných 38 tvrzových srubů, značná část z nich nebyla ale osazena pancéřovými zvony a kopulemi, neměla technické zařízení apod..

   V roce 1938 byly zahájeny přípravné práce na dalších polotěžkých objektech, takzvaného arabského typu, které byly menšími a odlehčenými variantami pěchotních srubů určených pro horský terén. K zahájení výstavby již však nedošlo.

   Nejmohutnějšími objekty těžkého opevnění byly tvrze (pevnosti), rozkládající se na ploše několika hektarů do hloubky mnoha desítek metrů pod povrch. Byly budovány na nejohroženějších směrech a spolu s izolovanými těžkými objekty v blízkém okolí měly zadržet útok nepřítele a nedovolit mu prolomit obrannou linii. V jejich výzbroji měly být i zbraně pro daleké palby. Tvrze se skládaly z 2-4 pěchotních a 1-2 dělostřeleckých srubů, 1-2 dělostřeleckých a 1-2 minometných věží, velitelského srubu a vchodového objektu. Jejich výzbroj představovalo 5-8 houfnic, 6 protitankových kanónů, 20 těžkých kulometů a okolo 30 lehkých kulometů. Objekty byly navzájem spojeny soustavou podzemních chodeb. V podzemí byly také obrovské sály skladišť, kasárna, ošetřovna, technická zařízení apod..

   Jako první byla na jaře 1936 zahájena stavba tvrze na Smolkově (Ostravsko), v témže roce se začaly budovat tvrze Výšina (Berghöhe - Orlické hory), Bouda (Baudenkoppe - Orlické hory), Adam (Kralicko) a Hanička (Orlické hory). V roce 1937 byly zahájeny práce na tvrzích Skutina (Orlické hory), Dobrošov (Náchodsko), Babí (Hohnberg - Náchodsko), Ježova hora (Stachelberg - Žacléřsko). Posledně jmenovaná měla být největší tvrzí našeho pohraničního opevnění. Předpokládané stavební náklady dosahovaly 63 milióny Kč, celkové náklady - včetně technických prostředků, výzbroje ap. - 112 miliónů Kč. V dubnu 1938 se ještě přistopilo k výstavbě tvrze Šibenice (Opavsko). Po dokončení těchto tvrzí v letech 1940-1941 měla být zahájena výstavba dalších. Celkově mělo mít československé pohraniční opevnění v roce 1946 25 tvrzí, v březnu 1938 jich bylo rozestavěno 11. Průměrné náklady na výstavbu jedné tvrze dosahovaly okolo 30 miliónů Kč (Bouda 25 mil., Adam 39 mil., Hanička 30 mil. Kč).

   Výzbroj objektů pohraničního opevnění měla být výhradně československou záležitostí. Tento zámysl se ale nepodařilo uskutečnit vzhledem k malým zkušenostem a nedostatku vhodných materiálů. Negativně se projevily také zájmy jednotlivých výrobců, kteří mnohdy dávali přednost exportu. V neposlední ředě nebylo také možno pro krátkost času splnit všechny požadavky a značná část výzbroje zůstala jen ve výkresech a prototypech. Přesto se našim technikům a dělníkům podařilo připravit některé zbraně, které představovaly ve své době světovou špičku.

 

zpět